Erby a znaky vznikly z čistě praktických vojenských důvodů, pak se jejich používání stalo módou

„Rytíři si kladli za čest, že směli mít na štítě stejné znamení jako jejich předkové. Každý bojovník urozeného původu nosil svůj erb co nejokázaleji, měl ho na kovovém štítě, na prsou, na zádech své pláštěnky, na pokrývce koně a na praporci svého kopí,“ popisuje Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Zprvu používala erby jenom vyšší šlechta, ale od počátku 13. století se objevují také u nižší šlechty, původně hlavně k praktickým vojenským účelům. Později začali znaky užívat i kláštery a města, jednotliví měšťané, rychtáři, svobodníci, duchovní nebo řemeslnické cechy.

Existovali například takzvaní erbovníci. „To byli většinou bohatí měšťané, kteří obdrželi erb a přídomek, ale nebyli povýšeni do šlechtického stavu. Zůstávali poddanými a dál se živili svými živnostmi. Udělení erbu a přídomku ale bylo považováno za určité vyznamenání a honosit se erbem se stalo módou, znaky i nešlechticů se ocitly na pečetních prstenech, koflících, talířích, nábytku, kostelních lavicích, náhrobcích a podobně,“ líčí Alois Sassmann.

V 17. a 18. století podle něj užíval pečeti se znakem leckdo. „Viděl jsem třeba hlášení rychtáře Filipa Šulce z Krčína u Nových Hradů z roku 1668, kde má pečeť se srdíčkem, ze kterého vyrůstají tři květy a iniciály. Pečeti s erby užívali i hejtmani panství, těm náležel z funkce titul urozený pán, ale nemuseli to být šlechtici,“ doplňuje.