Elo Havetta. Talentovaný filmař, kterého zabila normalizace

14. červen 2018
Stará promítačka

V pondělí 3. února 1975 si Gustáv Husák prohlédl nový obchodní dům Kotva v Praze a noviny psaly o Slovenském festivalu politické písně v Martině, kde zaznělo čtrnáct „angažovaných“ písní. Toho dne také zemřel filmový a televizní režisér Elo Havetta. O jeho smrti se nepsalo. Na Havettu se mělo zapomenout – a to se podařilo téměř dokonale.

Všechno mu zakázali

„Pro monopolizovanou komunistickou kulturu je typické, že u osobnosti překračující hranice regionu se zmůže třináct let po smrti na jedno slovníkové heslo s více než třiceti nepravdivými údaji a že filmový redaktor velkého deníku nemá ponětí o Havettově tvorbě. Havetta popouzel slovenské šosáky za života a znepokojuje je i po smrti,“ napsal Václav Macek v roce 1990 v publikaci Elo Havetta.

Byla první pokusem o životopis režiséra, který se stal v nepříliš přeneseném smyslu slova obětí normalizace. Havettův přítel, režisér Juraj Jakubisko, o nástupu normalizace do slovenského filmu řekl: „Pro mě tehdy byl film všechno. Já bych i platil, abych mohl režírovat. Elo, který se politicky neangažoval a všechno mu zakázali, spáchal sebevraždu.“

Jakubisko nepřehání. Příčinou Havettovy smrti v šestatřiceti letech bylo sice vnitřní krvácení z prasklého žaludečního vředu, dlouhodobé zdravotní problémy byly ale způsobeny tím, jak Havetta řešil nemožnost realizovat se v oboru, kterému rozuměl, ve filmu: čím dál větší množství léků zapíjel čím dál větším množstvím alkoholu.

Podivín, kterého ostatní nechápali

„Celý Havettův osud určuje dětství. V jeho povídkách i filmech se často připomíná prostředí rodných Vozokan. Krajinou díla jsou mírně zvlněné kopce s poklidnou až lenivou atmosférou,“ napsal Václav Macek. Havetta podle něj pocházel ze selské rodiny, ale nikdy se sedlákem nestal:

„Byl mladším ze dvou bratrů a svojí citovostí, svojí malou postavou byl předem předurčený nezůstat na gruntu. Měl pověst podivína, kterého sice nejbližší obdivují za výtvarné schopnosti, ale nechápou. Takto se zrodil pocit osamělosti a silná touha po přátelství a skutečném domově.“ V 50. letech odešel studovat fotografii na Školu uměleckého průmyslu v Bratislavě, kde se poprvé setkal právě s Jurajem Jakubiskem.

Juraj Jakubisko

„Byli jsme jako bratři. Vytvářeli jsme spolu fotoscénáře – třeba o tom, jak jeden kamarád zachrání druhého z kolejí před jedoucím vlakem,“ vzpomínal Jakubisko: „Neměli jsme kameru, tak jsme to fotili jako comics. Vlastně jsme dělali záběry. Pak jsme natočili na šestnáctku film o šupkároch, tedy posluchačích ŠUPky.“

Slovenská tvorba s evropskými parametry

Havetta byl člověkem mnoha talentů. Fotil, kreslil, maloval, jeden čas měl na starosti grafickou úpravu několika časopisů. Studoval na FAMU pod vedením Karla Kachyni a už jeho studentské práce a pozdější absolventský film Předpověď: nula naznačovaly, že půjde o mimořádnou osobnost.

Karel Kachyňa (1990)

Do kinematografie ale vstupoval v době, která svobodné tvorbě nepřála. Jeho celkem dva celovečerní filmy vznikly v letech 1969 (Slávnosť v botanickej záhrade) a 1972 (Ľalie poľné). Ten druhý byl zakázán po prvním promítacím dni a Havettovi byly odebrány rozpracované scénáře. Živil se pak spoluprací s bratislavskou televizí.

„Měl žaludeční vředy. Když ho komunisti odstavili, zavřel se v ateliéru a pil tak dlouho, dokud mu nepraskly,“ komentoval Havettovu smrt Jakubisko. Režisére Marko Škop, který v roce 2005 točil o Havettovi dokument, řekl: „Havetta byl ohňostroj. Jeho tvorba má evropské parametry.“

Pozoruhodnou osobnost slovenské kinematografie připomíná v pořadu Portréty dokumentarista a publicista Petr Slinták.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související