Dora Kaprálová: Ostrovy aneb Jak dlouho je navždy? Poslechněte si ukázky z knihy

18. říjen 2019

Tomáš Sedláček hovoří o nové knize brněnské rodačky.

Berlínské deníky, první kniha, v níž se Dora Kaprálová vydala do vod žánru tzv. umělecké publicistiky, vyšly před pouhými třemi roky (2016). Od té doby se autorka, ročník 1975, Brňanka rodem, bydlištěm Berlíňanka (od roku 2007), stala pilnou sběratelkou českoněmeckých žurnalistických cen za texty a reportáže věnované překonávání hranic kultur, což je – spolu s hledáním blízkosti a porozumění mezi lidmi – jedno z klíčových témat Dory Kaprálové. K tomu je žánr umělecké publicistiky mimořádně vhodný – umožňuje totiž volně a zároveň i velice efektně a nečekaně pevně kompozičně propojovat realitu s její reflexí; příběhy lomit, sdružovat a přetvářet v souladu s autorčinou vnitřní potřebou i potřebou textu. Do nových souvislostí vstupují detail i celek; fabulace i realita. Stačí najít jen společný klíč a použít jej. Jednadvacet řekněme povídkových (ale třeba i esejistických) textů je v Ostrovech postaveno na metafoře psaní jako prostředku ohraničení, vymezení, ale třeba také splynutí se světem epických událostí.

Místy až extrémně vyhrocená a provokativní pojmová, obsahová a stylistická protikladnost jazykových prostředků, po nichž Dora Kaprálová sahá, přinejmenším umocňuje fatálnost situací a stavů, do nichž zabředávají její postavy; autorka, zdá se mi, tu sahá do postupů, které si už dobře vyzkoušela v předcházejících Berlínských denících. Ta metoda je tak důkladně propracovaná, že celek jednadvaceti Ostrovů bez sebemenší újmy snese i texty, které sem minimálně aspoň v jednom případě přešly z Deníků, jak dokazuje povídka Ostrov ohraničené lidskosti. (Vystupuje v ní ten ruský berlínský taxikář s historkou, jak si poradil s mládenci, kteří se mu pokoušeli ukrást motorku. Možná si někdo vzpomenete.) Obecně rostou povídkové texty Dory Kaprálové z vypravěččiny osobní životní zkušenosti; přesahují-li ji časově, jsou jí vyprávěny třetími osobami. Prostředí – převážně Berlín a současné Německo vůbec, ale tako Čechy, Slovensko, Spojené státy a nakonec i současná Ukrajina. Témata – starousedlíci a zahraniční novousedlíci, literární a jiné lásky (Libuše Moníková) a mezilidské vztahy, jak se za takových podmínek vytvářejí. Oceněnou reportáž z berlínského Rixdorfu poznáme alespoň v literárním náčrtu života v této kdysi vsi českých evangelických emigrantů z 18. století, atd. atd.

Čtěte také

Usiluje-li Dora Kaprálová ve svých textech o něco obzvlášť důkladně a vytrvale, je to vypjatě dojímavá vnitřní emocionalita vyprávěného. Když jsem zmiňoval výhody žánru umělecké publicistiky, právě na takovémto psaní se projevují nejvíce. Volné, lehce načrtnuté postavy a jejich příběhy působí velice autenticky a zasazeny do pletiva historických souvislostí i zcela nečekaných lidských souvislostí dokonce vtahují čtenáře do sebe a sugerují mu své emocionální napětí skrze ně i příslušný světonázorový efekt. Hrozí však i jisté nebezpečí – volnost těch postav, které si autorka vybírá ze světa okolo sebe. Při své vypravěčské dovednosti a fabulační lehkosti z těch příběhů najednou může vykouknout nepěkné podezření – hraje s námi autorka opravdu čistou hru? Co když je například osud entomologa Ladislava vyfabulován od začátku až do konce? Změnila by se váha jeho poslání? Neboť Kaprálová je nositelkou velice vyhraněného hodnotového světa, k němuž její – ať už autentické, nebo vyfabulované, či lehce pro potřeby textu autorkou přitesávané postavy se svými příběhy vždy směřují. Nedůvěra se čtenáře zmocňuje, když v Ostrovech naráží na příběhy, jejichž inspirace je až publicisticky konvenční, jako např. v Ostrovu ohraničené sklíčenosti příběh, jenž vzbuzuje dojem, že vznikl z potřeby ilustrativně naplnit požadavky hnutí MeeToo. Skepse svědčí o tom, že v textu něco skříplo.

Čas jako veličina rozporuplná

Svět Ostrovů Dory Kaprálové je ve zdařilých textech (a těch je dramatická většina) silně pointovaným psaním emocionálního vyrovnávání se se soudobým světem; přičemž epické i úvahové prvky postupují ve vzácné kontrapunktické shodě a celek osciluje někde mezi příběhem a esejí. A je na čase zmínit se o třetí komponentě, o niž se opírají povídky Ostrovů – to je čas. Čas je veličina vždy rozporuplná, existující ve své přetržitosti a nepřetržitosti, trvalosti, proti níž stojí lidská osudová pomíjivost. I tady se Ostrovy Dory Kaprálové pokoušejí o nemožné – dotknout se či definitivně dosáhnout neměnně rovnovážného stavu. Něco takového lze dosáhnout pouze ve světě textu, nikde jinde. Ostatně tohle Dora Kaprálová ví víc než dobře, jak nám dokazuje mikrocitát z povídky Ostrov ohraničené poezie: „…Jak dlouho je navždy? - Navždy je překonání dočasnosti.“

V příspěvku Tomáše Sedláčka čte ukázky z knihy Tereza Richterová v režii Radima Nejedlého.

autor: Tomáš Sedláček
Spustit audio

Související