Do azylového domu v Budějovicích přichází stále víc lidí bez domova. Mnozí mají i zdravotní potíže

15. leden 2026

Lidé bez domova nachází útočiště v Domě svatého Pavla v Českých Budějovicích. Jaké je věkové rozpětí a zdravotní stav těch, kdo sem přicházejí? Kolik jich vůbec azylový dům může přijmout? A je reálné vrátit se z ulice zpátky k tomu, čemu my ostatní říkáme normální život? Na to se ptá pořad Přímá řeč.

Na ulici skončil před třemi lety pan Petr. Do Českých Budějovic přišel z Karlových Varů poté, co ztratil práci. „Většinu času jsem byl venku, ale to už nezvládám. Bude mi 59 a tohle už není pro mě,“ říká.

Díky sociálním pracovnicím v Domě svatého Pavla se mu podařilo vyřídit finanční příspěvky. „Beru 4800 korun, na podporu v nezaměstnanosti prý nárok nemám,“ dodává s tím, že na jihu Čech sežene práci alespoň přes léto, na rozdíl od západní části republiky. V zimě sice práci nemá, ale díky příspěvkům si může dovolit zaplatit 70 korun za noc v noclehárně.

Podle vedoucí Petry Vohlídalové má Dům svatého Pavla postupně stále více klientů. „Sice to nejsou nějaké velké skoky, ale každý rok je jich o něco víc. Z monitoringu vidíme, že nárůst je v řádu desítek,“ upřesňuje.

Struktura klientů se dlouhodobě příliš nemění. Služby využívají lidé od osmnácti let. „V nízkoprahových službách potkáváme hlavně klienty mladšího a středního věku, ale rozhodně to nejsou jen oni. V minulém roce byl nejmladší klient devatenáctiletý a nejstarší osmdesátiletý. Poměr mužů a žen je přibližně 85 ku 15 procentům,“ uvádí.

Azylový dům podle ní častěji využívají klienti středního a vyššího věku, ale občas se tady objeví i opravdu mladí lidé. „V loňském roce bylo nejmladšímu jednadvacet let a nejstaršímu čtyřiasedmdesát. Ale velmi často se nám potvrzuje jedna věc – věk jako číslo není to nejdůležitější. Zdravotní stav mnoha klientů je natolik špatný, že kalendářní věk v podstatě nerozhoduje,“ upozorňuje.

Čtěte také

Bezdomovce trápí mnohdy bércové vředy a různé defekty na kůži – ať už po popáleninách, nebo naopak po omrzlinách. „Velmi často se stává, že i z úplně malého poranění, někdy třeba jen obyčejné oděrky, se postupně vyvine velký problém. Životní podmínky klientů, vlhké oblečení, malé boty, špatná hygiena, tomu bohužel hodně nahrávají. A pokud se rána nezačne řešit včas, rychle se zanítí, otevře a hojení je pak mnohem složitější,“ popisuje Petra Vohlídalová.

V krajních případech může rozsáhlý zánět a odumírání tkáně vést až ke ztrátě končetiny. Pracovníci Domu svatého Pavla se proto snaží maximálně pomoci. Rány převazují, ošetřují a hlavně klienty neustále motivují, aby situaci nenechali zajít tak daleko. Bez nohou je totiž život na ulici ještě mnohonásobně těžší.

„Samozřejmě se našim klientům nevyhýbají ani běžné virózy. V rámci prevence se jim proto hlavně v zimních měsících snažíme zajistit vitamíny a bylinkové čaje. Bohužel se ale setkáváme i se závažnými onemocněními, včetně zhoubných nádorů. Vzpomínám si na tři klienty, pro které se nám podařilo vyjednat umístění do hospicového zařízení, aby alespoň poslední dny svého života mohli prožít důstojně,“ doplňuje Petra Vohlídalová.

Celý pořad Přímá řeč o pomoci lidem bez domova v Českých Budějovicích si pusťte v přehrávači výše.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.