Dneska už si chleba lidé tolik neváží, ale dříve to byl skutečně boží dar, který měli lidé hlavně na venkově ve velké úctě, říká pekař Augustin Sobotovič

„Dneska už si chleba lidé tolik neváží, ale dříve to byl skutečně boží dar, který měli lidé hlavně na venkově ve velké úctě, protože věděli, co to obnáší, než ten boží dárek přijde na stůl,“ vysvětluje Augustin Sobotovič.

Pekař Augustin Sobotovič u pece|foto:Zdeněk Zajíček,Český rozhlas

Pravdou je, že než chleba vůbec leží na stole, musí nejdříve někdo zorat pole, zasít a sklidit úrodu. „Dnes v té přetechnizované a digitalizované době na to zapomínáme. Když se podíváte k odpadovým kontejnerům a vidíte, kolik je tam pečiva, je to neúcta především k práci lidí, kteří je vytvořili,“ míní dnes už legendární pekař.

Asi nejznámější a nejatraktivnější lenorská památka je veřejná pec na chleba z roku 1834, takových pecí bylo v Lenoře víc. Říká se, že byly tři nebo dokonce i pět. Pece byly veřejné a určené pro hospodyně, které si doma připravily těsto a pak společně pekly v jedné peci, aby se náklady na výrobu chleba snížily. Tato tradice ožila v Lenoře v nové podobě na přelomu tisíciletí a od roku 2002 je s ní spjatý právě Augustin Sobotovič.

Čtěte také

Pečení chleba v lenorské peci má dlouhou tradici. Pekař Augustin Sobotovič teď hledá nástupce

„Pec nechal tehdy postavit zakladatel lenorského sklářství Jan Meyer, protože potřeboval lidi na práci. V té době bylo zásobování na nízké úrovni a lidé byli odkázáni na to, co si tam vypěstovali. Z toho si pekli. To jsem vyčetl v kronikách i v Ráji šumavském od Klostermanna. U Lenory se urodilo maximálně žito, oves, brambory a zelí,“ vysvětlil prvopočátky veřejného pečení Augustin Sobotovič s tím, že když přišla neúroda, nahrazovala se mouka i směsí mletou z kůry stromů.

Celý rozhovor s ním si poslechněte online a nebo si jej stáhněte do svých počítačů k pozdějšímu poslechu.