Divadlo v Táboře se obejde bez souboru, místo vlastních inscenací nabízí to nejzajímavější odjinud
Táborské divadlo, nesoucí jméno místního rodáka, hudebního skladatele Oskara Nedbala, patří už po desetiletí díky své nápadité a originální dramaturgii k vyhlášeným scénám. Svůj vlastní soubor sice nemá, ale systematicky nabízí to nezajímavější z tuzemského divadla.
Divadlo Oskara Nedbala v Táboře má každý rok dvě sezony – jarní a podzimní. „Dělíme to takto na dvě části z důvodu aktuálnosti programu. Snažíme se totiž dovážet co nejaktuálnější představení. Nejsme klasické souborové divadlo, ale dramaturgii tvoříme tím, že dovážíme různá představení z celé České republiky,“ vysvětluje ředitelka Linda Rybáková.
Dramaturgové divadla tedy pro diváky v Táboře vybírají to nejlepší z ostatních scén. „Já vlastně nerada říkám, že je to to nejlepší, ale spíš to nejzajímavější nebo to, co je aktuální pro danou dobu. Dramaturgové našeho divadla jsou zváni na všechny premiéry, generálky, ze kterých si pak vybíráme,“ komentuje ředitelka.
Táborské divadlo je známé svým unikátním architektonickým řešením – má jedno jeviště, ale dvě hlediště. „To je taková libůstka. Podle mých informací v Evropě neexistuje jiné divadlo, které by bylo stejně navržené a stejně postavené. Ale je to spíš rarita, než nějaká výhoda pro provoz. Stejně vždycky musíte hrát jenom pro jedno hlediště,“ popisuje Linda Rybáková.
V loňském roce divadlo jevištní techniku zásadně zrekonstruovalo. Usnadnila se tím práce jevištních techniků a otevřely nové možnosti. „Budeme si moci dovolit dovézt technicky náročnější inscenace. Dosud naše divadlo naráželo na technologické limity, měli jsme poměrně nízkou nosnost tahů, na které se zavěšují světla a kulisy,“ dodává ředitelka.
Celý rozhovor s ředitelkou Divadla Oskara Nedbala v Táboře Lindou Rybákovou si pusťte v kulturním magazínu Kavárna.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.