Dechovka je pravá poctivá muzika, mladí k ní ale nejsou vedení, myslí si hudebník Jiří Vondrák

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Trumpeta (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Jiří Vondrák je trumpetista a zpěvák, také jako kapelník vedl několik hudebních seskupení. V Českém rozhlase České Budějovice natočil řadu skladeb, o které si často píší posluchači pořadu Písničky pro radost.

Pochází ze Suchdola nad Lužnicí. „Rodiče mě vychovávali k muzice, takže už od osmi let jsem chodil do hudební školy. Začal jsem na housle, ale pak se mi zprotivily. Táta to vytušil a nabídl, že mi koupí trumpetu, to mě začalo bavit, protože trumpetisté zkrátka jsou lídři v každém orchestru,“ vzpomíná.

Jiří Vondrák se nejprve stal členem kapely učitele Mráčka v Suchdole nad Lužnicí. „Byl to dechový orchestr a byli tam převážně vysloužilí muzikanti. Tam mi bylo ohromně dobře, protože jsem se dozvídal nejen o muzice, ale i o tom, jak dřív muzikanti vůbec fungovali na vesnických zábavách,“ popisuje.

První zkušenosti tak sbíral na poli dechovky, často hrál na pohřbech. „V té době to nebyla tragédie, zkrátka se na to nekoukalo jako dnes, že dechovka je méněcenná muzika. Já si myslím pravý opak, že právě dechovka je pravá poctivá muzika,“ dodává.

Nejen dechovka, ale i taneční melodie

Kromě dechovky si ale oblíbil i taneční melodie. „Vyrůstal jsem v době, kdy působil Karel Gott, ten mě nejvíc oslovil. To vedlo až k tomu, že jsem si založil taneční orchestr, kde jsem začal zpívat. Zpíval jsem hlavně Gottovy věci, protože ty byly ohromně populární,“ vypráví.

Když ho později oslovily dechové kapely Iglovanka a Budvarka, začal chodit na hodiny zpěvu, aby podle svých slov mohl vystupovat na profesionální úrovni. Spolupracoval i s Podhorankou, Sedmikráskou, Třeboňskou dvanáctkou nebo Veselou muzikou, v současné době je členem Valdaufinky.

Jiří Vondrák vystupoval také v zahraničí. I tam je ale podle jeho slov dechovka spíše na ústupu. „Vlna progresivní muziky dechovku pomalu zatlačuje. Ona se asi úplně netratí, bude neustále, ale mám velké obavy. Když není dnešní mládež vychovaná k tomu, aby měla dechovku ráda, nemůžeme očekávat, že tato hudba bude mít svoje příznivce,“ myslí si.

On sám rád dodnes vzpomíná na své dětství, na to, jak rodiče hráli ochotnické divadlo nebo jak maminka ráda a dobře zpívala. Rodina zažila ale i náročné období po roce 1956, kdy starší bratr Jiřího Vondráka utekl za hranice. „Od té doby jsme ho víc než deset let neviděli, nevěděli jsme, jestli žije, a samozřejmě byla poznamenaná naše rodina v té komunistické době, třeba s maminkou nechtěl nikdo pracovat,“ říká.

I přes bohaté hudební zkušenosti se Jiří Vondrák nikdy nestal profesionálním zpěvákem, živil se těžkou fyzickou prací v pískovnách. „Moje manželka si svým způsobem hodně vytrpěla, protože jsem neustále byl v práci nebo jsem hrál. Myslím ale, že ona i děti viděly, jak jsem do muziky zainteresovaný a že jsem to využil i po stránce ekonomické,“ uzavírá muzikant, který je teď už i několikanásobným dědečkem a pradědečkem.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související