Čas vánočních písní nastal. Odevšad se hrne lepkavě neodbytná směsice notoricky známých tónů

Kamkoli člověk vkročí, vyhrne se na něj lepkavě neodbytná směsice notoricky známých tónů a melodií. Inu – Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé.

Je sice fakt, že k natankování benzinu do auta není potřeba už od konce listopadu slýchat rolničky. Taky je jednomu poněkud rozpačitě, když Lucie Bílá nese děťátku do jesliček slámu a vy přitom saháte do regálu pro maso na víkend – ale s postupujícím časem a plnícím se vozíkem pocit nepatřičnosti poleví. Nakonec, vždyť to tak dělají všichni okolo.

A vůbec – nemiřme jenom na jiné a střelme do vlastních řad – i u nás v rádiu už to zvoní a šveholí, jen se za sáňkami bílý prašan zvedá.

Vánoční melodie – a ty takzvaně „popové“ obzvlášť – to je zkrátka pro rádio i v předvánočním čase něco jako povinné jízdy v krasobruslení. Na koledování ještě brzo, ale všichni ostatní už vyšli s parádou ven.

A my nemáme výlohu, kam bychom naaranžovali jehličí a ozdoby, ani si (tak jako televize) nepomůžeme v upoutávkách na pohádkové hody krásnou tváří Popelky Libušky Šafránkové. Naše světýlka blížících se svátků v éteru rozžínají hlasy těch, kteří kdysi dávno nechali zavonět purpuru na plotně a snili o Vánocích bílých.

A sní se přece vždycky s předstihem!

Rádio je odjakživa intimní společník, který – na rozdíl třeba od té televize – dovoluje člověku být s ním a současně i se sebou samým. Jinými slovy, jak si jeho vysílání uvnitř doladíte, tak ve vás bude znít.

Možná, že nejvíc je to hlavně na vás právě v časech očekávání. Teď.

A je vlastně jedno, jestli na sněhu nebo na blátě a jestli potichu nebo nahlas – Vánoce zkrátka přicházejí. Zpívejme, přátelé!