Budějovický rozhlas se poprvé ozval 5. května 1945. Vysílání dokázali zajistit nadšenci bez zkušeností

Ale předzvěstí toho jsou dny kolem 26. dubna, kdy se Rudá armáda dostala na předměstí jihomoravského Brna. Němci nechtěli za žádnou cenu veřejně přiznat, že je Brno obsazené, a tak přesunuli vysílací zařízení do Českých Budějovic, kde pak předstírali, že vysílají z Brna.

A právě 5. května 1945, po začátku povstání, se provizorní rozhlasové pracoviště na českobudějovické radnici dostalo do rukou členů Jihočeského revolučního národního výboru. V místnosti bylo vysílací zařízení, mikrofon, gramofon a německé gramofonové desky. Nic víc.

Ještě tentýž den se přes jihočeskou stanici ozval propojený pražský rozhlas a dvouhodinový přenos jeho vysílání. Podle vzpomínek prvního českobudějovického hlasatele Václava Pilouška pak začali Budějovičtí s vlastním vysíláním ráno 6. května. Jenže němečtí vojáci se na radnici vrátili a revoluční národní výbor pozatýkali. Na stále vysílající stanici si naštěstí nikdo z nich nevzpomněl.

Návrat nacistů však neměl dlouhého trvání, a tak se vysílalo dál a už 9. května zvládli budoucí rozhlasáci odvysílat přímý přenos příjezdu Rudé armády do Českých Budějovic.

Kromě Václava Pilouška už byli součástí vysílání i technici Zdeněk Čurda a Karel Hebík a dvě hlasatelky Miloslava Čáchová a Dana Hřebačková. Nikdo z nich neměl do té doby s rozhlasovým vysíláním žádné zkušenosti a vlastně ani žádné oficiální povolení. Zaměstnáním se jim to stalo až poté, co vyšlo nařízení, že potravinové lístky dostane jen ten, kdo se prokáže potvrzením o zaměstnaneckém poměru.

Součástí Československého rozhlasu se budějovická stanice stala v červnu 1945 a od 1. ledna 1946 měla i svoji vlastní skutečnou znělku, hlavní motiv z písně Když jsem já šel tou Putimskou branou.