Bouři po utkání se sovětskými hokejisty prý vyvolala věta redaktora Vladimíra Váchy. Ten ji ale nikdy neřekl

Ve speciálním vydání pořadu Jihočeši přinášíme rozhovor, který s Vladimírem Váchou natočila redaktorka českobudějovického rozhlasu Míla Hermanová pro pořad Pěšinkou času v lednu 1995.

Oba dva pracovali v budějovickém studiu řadu let, byť se tu vlastně minuli, protože Vladimír Vácha odešel do Prahy ještě před tím, než Míla Hermanová do rozhlasu nastoupila. Nakonec se ale sešli a své setkání i natočili. Mluvili třeba právě i o tom, jak to doopravdy bylo s oslavami vítězství hokejistů v roce 1969.

K žurnalistice jste měl, pokud vím, hodně blízko už v klukovských letech. Jak to bylo?

Můj otec nebyl sice původně novinářem z povolání, ale dělal noviny při svém zaměstnání a později už profesionálně. A já ještě jako chlapec škole neodrostlý jsem prostě některé zprávy dělal za něj. Takže jsem se postupně do toho novinářského kolotoče dostával, až jsem se do něj dostal úplně. Když jsem chodil do gymnázia, nevím, jestli jsem dával více času škole, nebo novinám. Každý den jsem posílal takových osm stránek o jihočeském sportu. Pak jsem tedy odjel na lékařskou fakultu do Plzně, ale tam jsem zjistil, že by lékařská věda asi příliš štěstí neudělala, kdybych pokračoval v lékařském studiu, tak jsem si řekl, že se vrátím k novinám.

Začínal jste v Lidové demokracii?

Ano, tam jsem byl ve sportu dva roky. Pak přišla vojna, tam jsem byl také dva roky, a po vojně jsem se už nevrátil do Lidové demokracie, ale přišel jsem do českobudějovického rozhlasu. V roce 1964 jsem ohlásil přestup do pražské sportovní redakce, ale v Budějovicích jsem vždycky trávil dovolenou.

Tak jsme sem přijeli i v onom památném roce, no, říkejme mu památný, 1968. Tu noc jsem trávil u svého kamaráda Zdeňka Pražáka a tam jsme se ve dvě hodiny dozvěděli, co se vlastně stalo. Oba jsme skočili do rozhlasu a vysílali jsme tady sedm dní a sedm nocí. Nejdřív z této budovy, část jsem strávil na Kleti na vysílači a chvíli jsme vysílali z Jihočeského divadla.

To ovšem byly dramatické dny. Já si vzpomínám, že před českobudějovickým rozhlasem stály i tanky.

Legrace to nebyla. Po dvou dnech vysílání jsem si říkal, že se musím alespoň podívat domů, jestli mi třeba nepřejeli auto nějakým tankem. Vyběhnu ven a vtom se sem valily nějaké pancéřové vozy. Tak jsem si stoupl ke zdi. A jak si vzpomínáte, dobří lidé přehodili cedulku, takže tady nebylo napsáno Československý rozhlas, ale Mateřská škola. Oni přiběhli se samopaly, přečetli si lámanou češtinou, že to je škola, tak se otočili a odjeli.

Vím, že později jste uvažoval o tom jít za kopečky, ale to se nestalo…

Dodneška mi to mnozí doma vyčítají, protože léta, která pak následovala, nebyla úplně nejlehčí. Tehdy po tom srpnovém vysílání z Budějovic k nám přišli někteří přátelé z pohraniční stráže a nabízeli nám, že můžeme přejet, že to bude bez problémů. Ovšem to je prostě rozhodnutí pro celý život a mně se zdálo, že rozhodnout se během několika minut by bylo trošku neuvážené. Takže já jsem byl tou brzdou, která rozhodla, že sedneme do auta a pojedeme do Prahy. No, a dneska, když na to vzpomínám, tak jsem si připadal opravdu jako nenormální člověk, protože všechny kolony aut táhly z Prahy ven a já jediný jsem si to hnal na tu Prahu.

Bylo víc štěstí v těch letech?

No, tak byli jsme především mladší a tehdy jsme to všechno viděli nějak ideálněji. Když se člověk po letech obrací zpátky, zjistí, že jsme byli i trošku naivní. Ale víte, já toho nelituji, protože i to patřilo k mládí a tomu, co jsme prožívali. Ještě do podzimu 1968 jsem byl v rozhlase a pak mi nabídli z televize, abych šel do sportu, což jsem učinil. A to byl zase začátek dalších mých průšvihů, protože jsem se specializoval hlavně na hokej. No, a pak přišel Stockholm 1969.

Slavné hokejové utkání, kdy jsme zvítězili nad Ruskem, tenkrát Sovětským svazem. Vy jste ho komentoval, a to vám bylo osudným…

Po zápase jsme šli na hotel, pustili jsme si televizor a jako první se objevilo Václavské náměstí. Viděli jsme, co se dělo, ty demonstrace a já si vzpomínám, že jsem se otočil na kolegy a říkám: Kamarádi, cítím vůni pohřebních svícnů.

Mně bylo přisouzeno, že jsem poslední větou, kterou jsem ovšem nikdy neřekl, rozbouřil Václavské náměstí. Takže kdyby se vás někdo ptal, kdo rozbouřil Václavské náměstí, tak jsem to byl já. I když já si myslím, že lidé prostě šli oslavovat a bylo jim úplně jedno, jestli Vácha u mikrofonu v televizi řekl to, nebo to. No, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Vladimír Vácha měl údajně v přímém přenosu říci: Jděte to oslavit, vy už budete vědět jak. (Pozn. redakce)

Byla dokonce ustavena zvláštní komise. Pětkrát za sebou se točilo v magnetofonu, co jsem řekl. Když se to točilo po čtvrtý, tak jsem říkal: Prosím vás pěkně, tam bude pořád to samý. No, zjistili, že tam nic není. Pak jsme se domluvili s Milenou Vostřákovou, že něco podobného řekla ona, ale tím jsem skončil.

Ještě pár let jsem v televizi byl, ovšem to byla léta, na která nejhůř vzpomínám. Bylo období, kdy jsem nesměl na obrazovku, pak jsem nesměl ani na mikrofon. Jak může televizní redaktor dělat, když nemá ani mikrofon, ani obrazovku? To se několikrát periodicky opakovalo. Jak to působí na psychiku, si dovedete představit. Pak jsem tedy odešel, byl jsem odejit, abych používal toho pasiva, protože já jsem neodešel sám, oni mě normálně vyhodili.

A protože jsem tehdy byl zrovna po operaci, museli mi nějaké místo najít. Tak jsem se stal odborníkem přes auta. Pracoval jsem v autoprovozu jako administrativní pracovník. Zapisoval jsem, kolik se ujelo kilometrů a tak. To mi vydrželo až do roku 1983, kdy už jsem si říkal, že asi v tom autoprovozu zůstanu až do důchodu. A tehdy mi Slavia nabídla, jestli bych nechtěl pracovat ve fotbalovém oddíle jako tajemník. Říkal jsem jim, že nemám nic proti tomu, ale aby oni s tím neměli potíže, protože nejsem tak úplně v pořádku. Odpověděli, že je to nezajímá, takže jsem nastoupil do Slavie a tam mě zastihl rok 1989.