Baví mě dobíjet diváky nadějí, říká Jiří Strach. Režisérské řemeslo odkoukal na place od nejlepších

Jiří Strach byl jedním z hostů letních večerních setkání na hradě Rožmberk
Jiří Strach byl jedním z hostů letních večerních setkání na hradě Rožmberk

V 80. letech stál jako dítě před kamerou ve filmech Smrt krásných srnců, Páni Edisoni nebo v seriálu Křeček v noční košili. Pak se Jiří Strach přesunul na druhou stranu a stal se úspěšným režisérem. Má také zkušenosti jako pedagog na filmové škole.

Jako režisér pracoval Jiří Strach nejprve pro televizi. Jeho prvním celovečerním hraným filmem byla pohádka Anděl Páně z roku 2005, která měla rekordní sledovanost. Následoval například snímek Vrásky z lásky a pokračování Anděla Páně, divácky nejúspěšnější český film roku 2016.

Když se herec přesune z výsluní před kamerou na místo za kamerou, volí podle Jiřího Strach rozhodnutí, že nebude slavný. „Herce znají všichni, ale tvář režiséra není podstatná. Režisér musí umět ukročit do pozadí,“ vysvětluje.

„Zároveň je v tom ale něco krásného, protože člověk tu svojí tvář vpečeťuje přímo do filmů, poetikou, názorem, tím, co tam vkládá. Třeba já mám takové téma, a to je naděje. Já mám rád naději. Když se podíváte na spoustu mých filmů, to téma tam objevíte, někdy skrytě, někdy víc přiznaně. Mě baví diváky tou nadějí dobíjet,“ dodává.

Režisérské řemeslo má podle svých slov odkoukané. „Měl jsem štěstí, že jsem byl na place u Krejčíka, Kachyni, Vávry. Měl jsem ty nejlepší možné vzory neustále před očima. Zároveň ale myslím, že jsem to neměl lehčí tím, že jsem předtím hrál, člověk si musí to profesi prošlapat od píky,“ říká.

Jiří Strach si režisérskou autoritu získával už jako velmi mladý. „Když jsem začínal, bylo mi pětadvacet a měl jsem na place Jiřinu Jiráskovou, tak to asi byla velká odvaha,“ přiznává.

Jen o pár let později například natočil televizní film Povodeň s Jiřinou Jiráskovou a Jiřinou Bohdalovou. „Když jsem přišel za spolupracovníky, že je chci obsadit, říkali, že jsem se zbláznil, že mě tyhle herečky zadupou do země. Já jsem si to ale prosadil a musím říct, že byly skvělé. Jiřina Bohdalová si ze začátku jen potřebovala ověřit, jestli ji umím číst jako herečku, jestli vím, co vystřihnout a co nechat, protože když tohle režisér neumí poznat, může to film negativně ovlivnit,“ vzpomíná.

Na jinou pohádku čeká už deset let

Vznik filmu je podle něj někdy velmi složitý proces. „Například Vrásky z lásky jsme připravovali pět let a od roku 2009 chystám pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký, to už je deset let a ještě jsme nezačali točit. Naopak kupříkladu Klec s Jiřinou Bohdalovou a Kryštofem Hádkem, kterou teď vysílala Česká televize, se začala točit za půl roku. Prostě některé projekty mají štěstí a na některé si člověk musí počkat,“ komentuje.

Samostatnou kapitolou je shánění financí. „Film je dnes výrobně tak drahý, že si těžko na sebe vydělá v kinech zpátky. Jestliže Anděl Páně 2 stál 35 milionů, vezměte si, kolik lidí musí přijít do kina, zvlášť když polovina tržby z lístků jde provozovatelům kin, další část distributorům a filmaři třeba třetina,“ připomíná Jiří Strach.

Jedním z jeho velkých snů teď je převést na plátno román Miloše Urbana Sedmikostelí. Má ale i další témata, která ho lákají. „Chtěl jsem natočit příběh Jana Husa, ale čím jsem starší, tím víc by mě bavil husitský král Jiří z Poděbrad. Také mám krásný scénář o svatém Vojtěchovi, ten je opravdu skvělý, ale to jsou sny, když s tímhle přijdu za nějakým producentem, bude se ptát, kdo by na to chodil do kina,“ říká.

Jiří Strach má ale zároveň i jasno v tom, co by nikdy točit nechtěl. „Nedělal bych točit filmy, které by se překlápěly do něčeho, co je podle mého amorální. To by mě nebavilo. Mě skutečně baví těmi filmy svítit na cestu, rozsvítit alespoň lucerničku naděje, ne točit filmy plné beznaděje,“ uzavírá.

Spustit audio

Související