Antonín Pelíšek: Zvonky štěstí

27. prosinec 2021

Měl jsem zase jednou štěstí. Cestou od zastávky trolejbusu mě jen náhodou nepřejel cyklista. Oba jsme využili trasu, která je chodníkem pro pěší a cyklostezkou zároveň, jenomže kolo se přiřítilo neslyšně za mými zády.

Skoro mě srazilo, když jsem ustoupil o pár centimetrů stranou vyhýbaje se kaluži. „Pozóor,“ zařval jeho řidič, čímž mě uvedl do ustrnutí. Ta podmíněná reakce mě zachránila.

Kolo i s mohutným mužem prosvištělo okolo a pouze se mi otřelo o bundu. Šťastně jsem si oddechl, protože kinetická energie by byla v takovém případě přímo zničující.

I s takovým malérem už mám zkušenosti, a to, když mě před pár lety povalil na zem cyklista na chodníku před budějovickými Masnými krámy. Na zemi jsme skončili oba dva. „Nestalo se vám něco?“ oprašoval si jezdec oblečení a bez dalšího slova zmizel v davu.

Od té doby vím, že kolo na chodníku přibližující se zezadu, je nebezpečná tichá zbraň. Podobně je tomu i s koloběžkami, zvláště elektrickými. Tak mě napadá, jakou prozíravost měli naši předci, když jízdní kola vybavovali zvonky na řídítkách.

Lidé jezdili v poměrně klidném provozu, a přesto na sebe zvonili. Pamatuji z dětství také dámská kola vybavená pestrobarevnými chrániči drátů, aby se do nich nedostala sukně, nebo chrániči řetězů pro cyklisty v kalhotách. V dobách, kdy kolaři ještě nevěděli nic o helmách na hlavách.

Při dnešní bujné legislativě počítám, že brzo vznikne vyhláška předepisující přilby pro chodce. Domnívám se, že přitom by stačilo jediné. Vrátit se k osvědčeným zvonkům, znamenajícím někdy i štěstí.

autor: Antonín Pelíšek | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související