Antonín Pelíšek: Proč chodím na houby ráno

Hlavně mladší kolegové houbaři tvrdí, že vstávat do lesa časně ráno je přežitek a vlastně zbytečnost, protože houby rostou celý den. Proč násilně vylézat z postele a pak se jako zloděj plížit po lese za pološera, někdy v husté rose a vlhkém chladu.

Dělali to tak naši předkové, protože asi přes den neměli na houbaření čas. Ale takové pospání si nejméně do deseti ráno, pak káva a sytá snídaně, vzít košík a šup do auta, to je ten pravý zážitek některých chalupářů, lufťáků, paďourů a přespolních, kteří sice nikdy vesnického pošťáka nezahlédnou, ale umějí si užívat. A nakonec i oni dotáhnou domů plné tašky.

Možná jim uvěříte, že vstávat do lesa je přežitek, který do dnešní chytré doby dávno nepatří. Jenomže starého psa, jako jsem já, novým kouskům nenaučíš.

Dobře vím, že les v jižních Čechách není krásnější nežli zrána. Příjemný chládek, zpěv probouzejících se ptáků, vůně pryskyřice, orosené pavučiny a když přes ně a stoupající mlhu ještě mezi stromy problesknou paprsky vycházejícího slunce, vypadá to jako zázrak.

Prostě zrození kouzelného dne! Tak málo někdy stačí ke štěstí, i ta muška zlatá se občas v pavoučí síti zatřpytí. Opravdu, tak málo stačí ke štěstí, že i houby, které podle některých odborníků vystrkují hlavy v jednu po poledni a to ještě při dorůstání měsíce, při té nádheře klidně oželím. Skromně k tomu dodávám, že jenom někdy.