Ani láhev. Další momenty z mirovické kroniky

Mirovický jarmark

V květnu se konávaly na čtvercovém náměstí v Mirovicích Májové oslavy. Protože však byly v poválečné době orientované na komunistickou stranu, rozhodli se mirovičtí po Sametové revoluci udělat oslavu pro všechny lidi a nepropagovat žádnou politickou stranu.

„Vrátili jsme se k tradici, která ve městě byla už od dob císaře pána. Vždycky tu probíhaly výroční trhy. Byla přesně rozepsána data, kdy se prodával dobytek, kdy hospodářské potřeby… 

Dovoz zboží a dobytka umožňovala zdejší železnice,“ vysvětluje Marie Hrdinová vznik novodobé éry Mirovických jarmarků po Listopadu 1989. Jubilejní 30. ročník se uskutečnil v květnu 2019.

Stará pamětní kniha Mirovic psaná Janem Tomanem

„Vždycky mě v ní zaujme ručně namalovaný historický znak města. Mirovice bývaly královským městem a statut města se jim vrátil v roce 1991,“ ukazuje Marie Hrdinová na zobrazení ozdobného erbu se lvem.

„Tenhle znak jsme pro město ofotili, a pokud město vydává třeba pamětní listy, tak používá tento znak jako jejich podklad, aby byly krásné. Oficiální znak Mirovic je jednodušší,“ dodává kronikářka. A vzápětí zdůrazňuje nádheru řádků psaných perem a rukou učitele Jana Tomana a také tu skutečnost, že kronikář Toman oceňoval, jak slušné písemné památky Mirovice mají, ale současně poukazoval na jejich neuspořádanost. Některé z archiválií uspořádal, než pak byly odevzdány do okresního archivu v Písku.

Školka svépomocí

Zápis z roku 1979 v kapitole „Budovatelské akce“ dokládá tehdejší postup výstavby mateřské školy a komplikace s nedostatkem materiálu, což brzdilo její dokončení. „To byla doba, kdy do školek nastupovaly „Husákovy děti“, čímž vznikla potřeba otevření dalších tříd. Popis nedostatku materiálu charakterizuje zase dobu před revolucí 1989. Stavělo se svépomocí a dneska nám ta technická část stavby nevyhovuje,“ shrnuje kronikářka.

Pivovar Eduarda Hrdiny

Marie Hrdinová se vrací k listování starou kronikou, kde, jak říká, její pozornost také přitahuje poznámka „Pivovar Eduarda Hrdiny“, jelikož sama nosí stejné příjmení. „Rodina mého manžela si nejprve pivovar v Mirovicích pronajala a po první světové válce roku 1920 ho sládek Eduard Hrdina koupil,“ vybírá z kroniky klíčová místa s dovětkem, že pivovar byl na podzim roku 1948 znárodněn a majitel, dědeček s babičkou jejího manžela, byl vystěhován.

„Doma nemáme jedinou láhev z toho pivovaru, a pokud chceme sehnat láhev s nápisem „Pivovar Eduarda Hrdiny v Mirovicích“, tak musíme k hledání využívat sociální sítě,“ uzavírá Marie Hrdinová.