Zdena Kolářová: Staré věci

Byt se provzdušnil tak, že když k nám přišla  návštěva, zůstala zaraženě stát na prahu pokoje s otázkou, zda už je to hotové. Že je tam toho nějak málo. „Jo, a takhle to už zůstane,“ odpověděla jsem vzdorovitě, protože jsem tušila nesouhlas s takovou radikální změnou, zvláště po poznámce, že je to u nás teď jak v pitevně.

Už nikdy nedopustím, aby mi neužitečné věci přerostly přes hlavu! A pak jsem šla kolem starožitnictví. Za jeho výlohou se naparoval džbánek v podobě kohouta s rudým hřebínkem. Přesně takového jsem kdysi vyhodila do popelnice. To by byl efektní solitér v mé  bílé kuchyni! Protiklad starého s novým v podobných případech vždycky zahraje. Trošku to ve mně zahlodalo. Že bych si ho koupila? Bacha, varoval mě vnitřní hlas. Snad nechceš zase zahustit byt cetkami.

Neochotně jsem se odtrhla od výlohy. Po cestě domů jsem si vzpomněla, že ve starém kumbálku vedle půdy je krabice a v ní zbyly nějaké rodinné věci. Co věci?! Poklady! Velká skleněná zelená mísa na ovoce je vedle té nové z drátů okouzlující, zvlášť když  na ni zasvítí slunce. A ta nádherná konvice na čaj, ta taky musí na světlo!

V poslední době se rádi vracíme k retro kouskům a všelijaká křesílka a gauče z minulého století jdou na dračku. Nechci tím říct, že by člověk měl bydlet v hromadě harampádí, ale jak známo, dříve byly věci vyráběny s větším fortelem, protože si je lidé kupovali na celý život.

Trochu jsem tedy opravila svůj  názor, že všechno staré patří na smetiště. Když člověk vystihne, kam dát nějaký pěkný kousek z půdy, s nímž čalouník udělal zázrak, nejen že ozvláštní prostor, kde  žije, ale staré křesílko, v němž sedával děda, ho obejme i hezkými vzpomínkami.