Z Martínkova přes Francii a Švýcarsko až do katedrály svatého Víta v Praze vedla cesta varhaníka Otto Alberta Tichého

V Martínkově na Třebíčsku na svého rodáka nezapomněli, jak zjistí každý, kdo zajde na radnici, kde dříve bývala škola: „Narodil se bývalému řediteli školy právě v této budově v roce 1890,“ říká Josef Pléha, milovník historie Martínkova, starosta sokola a bývalý starosta obce.

Cesta skladatele a varhaníka do pražské katedrály nebyla přímá – nejprve vystudoval gymnázium v Brně. Tam poznal Jakuba Demla a Josefa Floriana, a tomu pomáhal ve Staré Říši s vydavatelstvím Dobré dílo. V roce 1910 studoval v Praze kompozici u Vítězslava Nováka, odsud se ale vrátil zpět do Staré říše na celých devět let. Poté byl ale přijat na Scholu Cantorum v  Paříži. „Překládal dílo francouzského básníka Léona Bloye, a s ním se potom ve Francii také setkal, a pak si vzal jeho dceru za manželku. Část života strávil tedy ve Francii, a pak se dostal do švýcarského Lausanne, kde působil v katedrále Notre Dame,“ vypráví dále Josef Pléha.

Poslední den

S Veronikou Bloy měl Tichý 5 dětí a od roku 1936 žila rodina v Praze. Poměry se změnily po roce 1948, kdy musel skladatel převážně duchovní hudby opustit místo na nově vzniklé Akademii múzických umění, ale živobytí mu zajišťovala výuka a vedení sborů na pražské konzervatoři. Zemřel až v roce 1973. „Chodil do katedrály na mše, i když už skončil jako ředitel kůru. A ten den, 21. 10. 1973, poté, co den předtím dopsal kantátu rodné zemi a na její závěr napsal Deo gratias - bohudíky, šel opět na ranní mši, a při odchodu poklekl u hrobu arcibiskupa Podlahy a tam na tom místě zemřel," uzavírá Josef Pléha životní příběh Otto Alberta Tichého.