Teréza Nováková: Zrána před svatbou. Vyprávění o přípravách na jednu pořádnou venkovskou veselku

Povídku Zrána před svatbou napsala Teréza Nováková. Text vyšel v roce 1902 v souboru Úlomky žuly. Knihu tvoří sedm příběhů, inspirací byl autorce drsný kraj Litomyšlska, kam se jako rodilá Pražačka přestěhovala kvůli manželovi, středoškolskému profesorovi.

Chvíli to trvalo, ale Teréza Nováková se naučila mít zvláštně nepřívětivý kraj ráda. Mimo jiné i proto, že se zajímala o místní lidi, o jejich zvyky a tradice a také jejich jazyk.

Teréza Nováková

Teréza Nováková se narodila v roce 1853 v Praze do kulturní česko-německé rodiny. Navštěvovala dívčí školu paní Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolína Světlá, která byla jejím vzorem.

Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat světovou literaturu. Při studiu se seznámila se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem českého jazyka Josefem Novákem. Po sňatku s ním v roce 1876 odešla do Litomyšle.

Teréza Nováková|foto: Knihovna Václava Štecha Slaný

Zpočátku píše drobné prózy nejprve s pražskými náměty, stále více se však nechává inspirovat životem venkova a přechází k realistickým črtám a povídkám ze života lidí na Litomyšlsku. Cestuje po vsích a městečkách a snaží se poznávat život venkovského lidu, jeho prostředí, kroj, zvyky, řeč i  životní názory. Ze svého pozorování vytěžila několik národopisných studií.

 Autorce trvalo dlouho, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala a i po manželově přeložení zpátky do Prahy se do východních Čech stále vracela. Později si s manželem koupili chalupu v Proseči na Chrudimsku a jezdívali tam pravidelně o letních prázdninách. Po manželově smrti v roce 1908 se do Proseče přestěhovala natrvalo.

Vzdělaná a emancipovaná žena se snažila o kulturní povznesení místa, kde našla ke konci svého života nový domov. Založila v Proseči Spolek paní a dívek, pro který pravidelně připravovala vzdělávací přednášky. Byla aktivní členkou prosečského Sokola, pomáhala při založení veřejné čítárny.

Novákovi měli sedm dětí, ale jen syn Arne, budoucí literární historik a kritik, a nejmladší Jaroslav matku přežili. Se ztrátou svých dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. V tomto těžkém období vznikla její stěžejní díla, romány Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě, Děti čistého živého a Drašar. Teréza Nováková zemřela v roce 1912 v Praze.