Mloci jsou kanibalové, kteří si klidně zpestří jídelníček svými sourozenci. Ohrožují je ale zásahy člověka do krajiny

Mlok vypadá jako gumová hračka. „Je černý se svítivě žlutými skvrnami, opravdu si ho člověk nemůže splést. Každý jedinec má skvrny úplně jiné, je to něco jako otisk prstu, takže se jednotliví mloci dají od sebe rozeznávat,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

Tito obojživelníci žijí velmi dlouho, v přírodě až dvacet let. Člověk je však potká málokdy. „Žijí skrytě. Mají velmi citlivou navlhlou kůži, a proto na povrch vylézají jen za příhodného počasí, po delších deštích a v noci. V zimě zimují ve skalních puklinách, kamenné suti, někdy si vybírají i člověkem vytvořená místa jako staré štoly nebo dokonce sklepy,“ vysvětluje biolog.

Pokud už člověk na mloka skvrnitého narazí, neměl by s ním příliš manipulovat, protože obojživelník má jedové žlázy. „Jed je člověku nebezpečný, když se dostane do očí, nebo kdyby si děti třeba mloka strčily do úst, při běžném doteku rukou by nebezpečný být neměl,“ uvádí Miloslav Jirků.

Čtěte také

Rak říční a rak kamenáč z přírody mizí. Likvidují je invazivní druhy, které lidé přivezli z Ameriky

I když mlok patří mezi obojživelníky, je jedním z nejhorších plavců a do vody vstupuje pouze samice při rození mláďat. Zajímavé také je, že u těchto zvířat dochází ke kanibalismu. „Jakmile nějaká larva víc žere a přeroste ostatní, tak si zpestří jídelníček svými sourozenci,“ připomíná biolog.

Mloci potřebují k rozmnožování velmi čistou vodu. Dále jim podle Miloslava Jirků škodí převádění smíšených a listnatých lesů na smrkové porosty, kde pak chybí úkryty. „Vážným nebezpečím je také tendence lidí do každé vody vysazovat ryby nebo změny v lesích. Lesní cesty s vyjetými kolejemi naplněnými vodou nahrazují asfaltové nebo štěrkem zpevněné cesty, což obojživelníkům bere místa pro rozmnožování,“ dodává.

Mloka se navíc dotýká další velký problém. „Zhruba před deseti lety se v Evropě objevilo nové neznámé houbové onemocnění, které zřejmě pochází z Asie. Dostalo se sem nejspíš se zvířaty, která se dováží do terárií. Poměrně rychle se šíří a mloka kvůli němu možná potká v nejbližších desítkách let smutný osud,“ říká Miloslav Jirků.

Pozorovat čolky jděte v noci s baterkou

Častěji než mloka skvrnitého můžete v jihočeské přírodě zahlédnout čolka velkého. „Má na bříšku žlutočernou kontrastní kresbu, a lidé ho proto někdy s mlokem zaměňují. V době rozmnožování se pohybuje ve vodě a má na hřbetě a ocase výrazný ploutevní lem se zubatým okrajem. V létě a na podzim ztrácí pestré barvy a ploutevní hřebeny a zdržuje se pod kameny, kládami,“ popisuje biolog.

Čolek velký|foto: Fotobanka Profimedia

Kromě čolků velkých se na jihu Čech vyskytují čolci horští a obecní. Pokud je chcete spatřit, Miloslav Jirků doporučuje jít je hledat v noci s baterkou. „V noci jsou aktivní a volně plavou ve vodě,“ vysvětluje.

Čolky stejně jako ostatní obojživelníky podle něj ohrožuje vysoušení mokřadů nebo necitlivé bagrování tůní a rybníků. „Také jim nedělá dobře, když se manipuluje s vodou v době, kdy tam jsou larvy nebo vajíčka. To nemohou přežít. Ve chvíli, kdy se vypustí rybník pozdě na jaře, je to pro všechny obojživelníky konečná,“ připomíná.

Skoro každý přitom může přispět k záchraně těchto zvířat. „V podstatě na každou zahrádku se vejde malé jezírko. Stačí kousek fólie, troška vody a máme rozmnožovací stanoviště pro obojživelníky. Snížit úmrtnost můžeme také opatrností při cykloturismu, po deštích je na lesních cestách vždycky hrozně moc zajetých mloků,“ uzavírá.