Mirka Nezvalová: Baterkáři

Doma má pět zlatých medailí ze slavné Šestidenní a taky zdravotní dokumentaci o tom, jak v roce 1995 absolvoval transplantaci jater. Kvůli kondici prý začal jezdit na horském kole, a aby stačil mnohem mladším kamarádům do kopců, pořídil si právě zmíněné elektrokolo.

Potkali jsme se v rakouských Alpách a oběma nám vyšlápnout na vrcholky pomáhala baterka. Dobrovolně přiznávám, že já bych bez ní to poměrně drastické stoupání nedala. Takhle jsem se tam nahoře kochala nádhernými výhledy a bylo mi skvěle. Když jsem ty pocity pak líčila našim mnohem mladším známým, tvářili se trochu pohrdavě, protože oni jsou přece ti praví cyklisté – bez baterek. Neberu nikomu jeho touhu pokořit vrchol v propoceném dresu, což mě také nemine, ale následné vyčerpání už mi za to nestojí. Já prostě taky šlapu do pedálů, ale užívám si.

A jak se tak rozhlížím, nás baterkářů je čím dál víc. Nedávno jsme s mužem na kolech potkali na Šumavě jednoho významného manažera, který mi prozradil, že elektrokolo jim zase sjednotilo rodinu. On s dospívajícím synem supí do kopců a manželka jim opět stačí. Předtím na ně vždycky čekávala naštvaná dole v restauraci.

Každé kolo je báječná věc. Dostane nás do míst, kam mají auta vjezd zakázán, a pěšky je to třeba moc daleko. Je přece úplně jedno, jestli mám baterku, nebo šlapu jako o život na ten nejlehčí převod. Kdo jednou propadne cyklistice, je to láska na celý život. A přece si nesednu k televizním seriálům jen proto, že už prostě nemám kondici na to, abych zdolávala vrcholy.

A  nic si nedělám z reakcí některých zarytých cyklistů na nás baterkáře. Ano, občas jsme jako rody Monteků a Kapuletů. Každý máme přece svou pravdu. My ale nepotřebujeme ke smíření  tragédii Julie a Romea. Nás totiž srovná čas.