Kronikářka Suchdola nad Lužnicí zvládla zaplnit i patnáctiletou mezeru v zápisech

Jana Tetíková se narodila v Hrdlořezech, teď žije v Suchdole. „Jako náplava se necítím, protože Hrdlořezy jsou součástí Suchdola. Společně s bývalým starostou jsme dokonce poslední, kdo se skutečně narodili v Hrdlořezech, protože mladší ročníky už přicházely na svět v nemocnici,“ říká.

Šestý svazek kroniky Suchdola nad Lužnicí zdobí znak města|foto: Petr Kronika,Český rozhlas

Kronikářkou se stala v roce 2008. Tehdy ji oslovil starosta a požádal ji, zda bych mohla doplnit chybějící zápisy v kronice. „Chybělo tam patnáct let, což je dost dlouhá doba. Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem to vzala jako výzvu,“ vzpomíná.

Protože Jana Tetíková od roku 1970 pracovala jako úřednice na radnici, měla k životu v Suchdole nad Lužnicí velmi blízko. „Měla jsem přístup do obecního archivu, něco jsem si pamatovala, někdy mi posloužila i paměť kolegů na radnici. Zápisy jsem doplnila a pak už běžně pokračovala,“ popisuje.

Přímo na radnici má místnost, kde píše kroniku dodnes. „Vyhovuje mi psát tady, protože občas potřebuji některé údaje. Kolegy mám při ruce, mohu si vyžádat i různé záznamy a ráda sem chodím,“ vysvětluje.

Zápisy si připravuje nejprve na počítači. „To je skvělé, může se to doplnit, opravit. Kronika ale musí být psaná rukou a dokumentním inkoustem, protože nikdo neví, jestli třeba za 300 let budou přístroje schopny přečíst současná data,“ připomíná.

Čtěte také

Nejlepší obecní kroniku mají ve Slavči, rozhodli porotci soutěže Vesnice roku

Z počítače proto poté text přepisuje ručně do kroniky. „Když jsem začala, získala jsem velký obdiv ke středověkým písařům, kteří osm hodin denně psali. My jsme si odvykli a je to pro nás v současné době i dost namáhavé,“ dodává.

Jana Tetíková aktuálně píše do šestého svazku. Knihu zdobí znak, který město získalo teprve v novém tisíciletí. „Když se na přelomu let 2005 a 2006 stal Suchdol městem, začal usilovat o znak a vlajku. Byly různé veřejné ankety a v roce 2008 schválili zastupitelé návrh s bílou vlnou na modrém pozadí a zlatým klíčem,“ vzpomíná kronikářka.

Město nemělo žádný historicky doložený znak či prapor, ze kterého by bylo možné při návrhu vycházet, proto bylo cílem charakterizovat současný stav. „Zachycuje čistý vzduch, vodu, jezera po těžbě písku a řeku Lužnici. Bílá a modrá jako barvy spojené s vnímáním vzduchu a vody. Ústředním motivem je klíč, kterým se každý rok odemyká řeka. Hlava klíče je ve tvaru čtyřlístku jako odkaz k okolní přírodě a symbol štěstí,“ vysvětluje Jana Tetíková.