Jan Vaněček: Samorost

10. červenec 2019

Rád se toulávám krajinou Pošumaví. Příroda tady povznáší a zklidňuje mysl. Kdysi mi byl průvodcem jeden zdejší kronikář. Šli jsme k osamělé roubence a vyprávěl mi o člověku, který ji tady v sedmdesátých letech minulého století vybudoval z ruiny bývalé kovárny. Budu mu říkat Pepa. Pracoval jako lesní dělník.

Kolem stezky, kterou jsme procházeli, připevnil na stromech tabulky s nápisy: zákaz křičení, volání, houkání, troubení, klení, práskání bičem a nadávání. Měl v oblibě samorosty a povahou samorostem také byl. Říkalo se o něm, že je tak trochu podivín.

Cesta nás zavedla k Pepovu království, jak pojmenoval svou roubenku v údolí, daleko od lidí a blízko zvířátkům. Mnoho samorostů měl uvnitř domu a na nich destičky s vtipnými citáty.

„Dvě destičky mi věnoval,“ pravil kronikář. „Je na nich napsáno – Kdo se chce zavděčit, ten nemůže mluvit pravdu. A – Nejčastěji zavíráme oči tam, kde se bojíme otevřít hubu.“ „Na tehdejší dobu to byla odvážná rčení, avšak stále platná,“ okomentoval to a vyprávěl dál o Pepovi. „Rád četl, pamatoval si různé moudrosti z knih. Jednou mi řekl: Můžeš zapomenout na vše, cos pro koho udělal, ale nikdy nezapomeň na ty, co něco udělali pro tebe. A dodal, že slova někdy nadělají víc škody než meče.“

Pánbůh si ho k sobě povolal, když mu bylo padesát tři let. Roubenka tam stojí dodnes, je trvalou připomínkou na svobodomyslného člověka, jenž odmítal konvence té doby a lidské pokrytectví. Bral život s úsměvem a sobě vlastním nadhledem.

autor: Jan Vaněček
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.