Ján Sliacky: Husité mezi námi
Jezdíte prostředky hromadné přepravy osob? Já ano. Nedávno jsem takhle procházel poměrně plným vlakem. Kupé byla obsazena.
Do jednoho z nich bych se možná i byl vměstnal, místa v něm, na první pohled, bylo dost. Ale měl jsem pech. Také místo k sezení hledající mladík byl rychlejší. Jak uviděl poloprázdné kupé, šup do něj.
No nic, říkám si. Však se nějak vejdeme. Ale ejhle! Mladý muž necestoval sám. Ne, slečnu s sebou neměl. Ta by mi nevadila. A tolik místa na sedačkách určených pro čtyři cestující by snad nezabrala.
Ale byl obtěžkaný objemnou sportovní taškou. Co je na tom, ptáte se. Nic, kdyby ji onen mladý muž byl umístil tam, kde to vyžaduje pokyn k přepravě. Tedy, na to určený nad sedadly umístěný rám.
Mládežník se však neobtěžoval. Svoji batožinu položil vedle sebe, na volné sedadlo! Vytvořil tak solidní taškovou hradbu, za kterou by se nemusel stydět ani bratr Žižka. Konečně, nastupovali jsme v Táboře.
Zpáteční cesta byla v bledě modrém to samé.
Vlak byl plný, jako naschvál, žen různého věku. Měly však jedno společné. Svoje tašky a kabelky položené vedle sebe, tak, aby na ně viděly, a mohly se v nich neomezeně přehrabovat. Nebo že by vedle sebe pro změnu budovaly kabelkovou hradbu? Tentokrát jsem asi měl štěstí na dcery udatných kališníků.
Rád cestuji prostředky hromadné dopravy osob. Vy možná také. Možná se v nich někdy setkáme. Poznávacím znamením nám může být třeba volné místo vedle nás a batožina na místě k tomu určeném. Souhlasíte?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
