Jan Cempírek: Bezpečnost práce

Nutno přiznat, že se nenudíme. Paní Heduš miluje příklady z praxe a její specialitou jsou krvavé historky z kanceláří. Začíná vždy zlehka, banální příhodou o tom, jak neoznačená hrana schodů způsobila držkopád manažera, či historkou o vroucí kávě, kterou se opařila nepozorná úřednice.

Po epizodě s ajťákem zamotaným do kabelů však Heduš začne přitvrzovat. Udělá dramatickou pauzu a spustí: Jedna paní z banky zakopla o šanon, spadla na roh stolu a byla mrtvá.

Jistý úředníček uklouzl v kuchyňce po vylitém čaji a rovněž exitus. Sekretářka si zase lokla šťávy s vosou, žihadlo do krku, nepomohlo ani probodnutí hrtanu verzatilkou. Posloucháme, ani nedutáme.

Heduš už ví, že nás má v hrsti a její bezpečácká show může gradovat. Nasazuje majstršik, každý rok novou, obzvláště brutální příhodu. Ta loňská zněla: úředník magistrátu vytahoval tiskopis, udělal prudký pohyb ruky a rozřízl si papírem oko. Přivolali mě a já viděla, jak mu z důlku vytéká sklivec, líčila mrazivě Heduš, načež dodala: „Nikdy na to nezapomenu.“ Ani my ne.

Školení bezpečnosti je v tu chvíli ve finále, vypravěčka pracovních hororů položí před nás – bledé zaměstnance – podpisový arch, pak sedá na svou Ukrajinu a za dvanáct měsíců Čau, jsem tu zas!

Inu, podzim patří paní Heduš a bylo tomu tak celé roky, až do letoška. Letos jsme se nedočkali. Místo ní se dostavil vyzáblý bezpečák, nechal nás bez řečí podepsat formuláře a za deset minut odcházel.

„Kde je paní Heduš?“ zmohli jsme se aspoň na dotaz. Mužík se ušklíbl: „Zamotala se jí do kola taška s tiskopisy, má zlomené obratle a pár týdnů si poleží. Běžný pracovní úraz,“ dodal už zvesela.

A tak tímto zdravíme přes rozhlas paní Heduš, přejeme jí brzké uzdravení a těšíme se napřesrok. O historkách už má nejspíš jasno – budou o nebezpečí při cestách do pracovního procesu.