Hana Hosnedlová: Potkávání

Obvykle se takový človíček hlásí s nezastíranou důvěrností a srdečností, takže vám je většinou trapné přiznat, že se s pamětí nechytáte. Nemáte to srdce říci – promiň nebo promiňte, ale já vůbec netuším, kdo jste. Je vám jasné, že by se ho to mohlo třeba i nepříjemně dotknout. Zvlášť, když se váš protějšek chová tak, jako byste byli staří dobří přátelé.

Někdy se stane, že rozhovor nenásilně vykrystalizuje tak, že se vaše paměťové buňky vzpamatují a vy nečekaný rébus rozluštíte. Rozbřeskne se vám díky připomínce dalších společných známých či míst, kde jste se setkávali. V tu chvíli se vám uleví. Ale někdy je rozmluva natolik plytká a neurčitá, že se po několika minutách rozcházíte a vy stále nemáte ani potuchy, o koho to vlastně šlo. Můj kamarád to řeší strategicky – požádá dotyčného o adresu s tím, že neví, zda tenhle kontakt vůbec ještě někde má. Nejednou ho ale neznámý převezl – napsal mu jen mail nebo ulici a číslo.

Jsou tedy situace, kdy musíte, chtě nechtě, s pravdou ven. Pak je ale důležité, jak svůj paměťový handicap formulujete. Nejlépe je se odvolat na svou špatnou paměť: Pomozte mi, odkud se to vlastně známe?

Další variantou nepříjemné situace může být, že se váš protějšek prostě spletl. Anebo se, což je úplně nejtrapnější, spletete vy sami a po delší rozpravě je vám hloupé to přiznat. Co potom? Nejspíš vzít do zaječích – třeba s tím, že máte schůzku, jede vám trolejbus nebo vlak. Tak to vidíte, jak vás slušnost donutí i lhát...