Eva Kadlčáková: Dny matek

Některé matky na nich lpí, jiné na ně kašlou. Málokteré si ale uvědomují, že jejich děti mají dny matek prakticky neustále.

My matky se totiž na svých dětech docela obstojně podepisujeme. Píšeme jim odmalička do hlaviček, jak se mají chovat, co mají jíst a co si myslet. Co je správné, co slušné, co doporučeníhodné. Konstruujeme seznamy příkazů, zákazů a návodů. Jak se co má dělat: „Tohle se dělá tak a tohle se takhle nedělá.“ Takové seznamy pak svítí dětem před očima, dokud nezavřou víčka. Myslím navždy. Protože matky nad námi mají celoživotní moc.

„Ty musíš bejt na svý matce strašně závislá,“ překvapila mě kdysi kamarádka, když si přečetla mou knížku fejetonů, „píšeš o ní snad na každý stránce. Uvědomuješ si to?“ Neuvědomovala jsem si to. Ale je pravda, že mami mi v té době denně volala a kontrolovala, jestli mám vypráno, jestli jsem nenechala prádlo přeschnout, jestli se s tím dítětem učím, jestli neutrácím a jestli svou nesnášenlivou povahou nezpůsobuju kolegům a sousedům a vůbec kdekomu živému nějaké nepříjemnosti.

Tohle mi dělala vždycky. Odmala mi podsouvala, že jsem obtížně snesitelná, bídně zvladatelná, nedostatečně chytrá a navíc ani ne dost hezká. Vklad do života jako noha, to vám řeknu. Mimochodem, o mých nohou odjakživa prohlašovala, že je musím schovávat, páč jsou moc velký. Prsa zas malý. Zadek akorát, tak o něm se nemluvilo.

Stejně jako se bez hlesnutí přecházely všechny ty jedničky, co jsem nosila ze školy, zato kolem jedna mínus už se nadělalo humbuku, jestli tam muselo bejt, to mínus... Pamatuju si, že než jsem šla do první třídy, máma hořekovala, co jako bude, „jestli to tý holce ve škole nepude“. A já, ačkoli jsem tak nějak intuitivně cítila, že to pude dobře, jsem znejistěla. Naštěstí byl nablízku táta a řek: „Vlasto, co to povídáš, dyť se na ní podívej, je šikovná, hodná a je to naše roztomilá bublinka. Pocem!“ a posadil si mě na klín a dal mi pusu.

A tak díky tátovi nejsem zamindrákovaná, i když dlouhé sukně nosím raději, na leccos si troufnu, i když se mi u toho potí ruce, a vystudovala jsem vysokou školu, zatímco mami se nedávno v návalu stařecké upřímnosti přiznala, že měla ve čtvrté třídě čtyřku z němčiny a že jenom o vlásek unikla tomu, aby se z ní stala „fabrička“.

Tak tak, rodiče se na nás podepisují. Svými vlastními obavami, svými neuskutečněnými sny, svými trápeními. A my to zas nevědomky děláme svým dětem. A tak jim bych teď přála vědomé rodiče. Kteří vědí, že póly života je třeba vyrovnávat. Že v atmosféře bezpečí, s důvěrou a láskou dokážeme víc.

A dospělým dětem, co se jim občas za víčky rozbliká nějaká položka ze seznamu náročné matky (či otce), přeju, aby těm, kteří kdysi pod seznamy připojili své podpisy, odpustili a ty noty opustili. Aby vydali se vlastní cestou. Protože i pro ně platí: „Neboj se, to zvládneš, jsi šikovná – a hlavně už velká - holčička…“ Nebo kluk.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.