Eva Kadlčáková: Ad Velikonoce

Ještě jednou se vrátím k Velikonocům. Týden, který navazuje na Velikonoční pondělí, ještě neskončil. A tak se spolu otočme zpátky a mrkněme s odstupem na ty svátky…

Byly překrásné, to především, mluvím-li o počasí. Co se mezilidských vztahů týče, byly takové, jaké jsme si je kdo udělali.

U nás vládla pohoda. Trávila jsem Velikonoce se svým mladším synem a tomu dělá náramně dobře, když o něj pečuju, zásobuju ho dobrotama a na závěr si zahraju na velikonočního zajíčka a hopkám zrána po zahradě, aby, až laskavě vstane, našel tam i onde čokoládová vajíčka a hlavně toffifee.

Tato byla letos u nás ukryta v pojistkové skříni, kam se lze dostat jen imbusem a ten sloužil pouze jako nápověda. Kluk je už velkej, tak co mu to zjednodušovat. Moc jsem se bavila tím, jak hledá šestihranný otvor mezi záhony a kolem té skříně chodí bez povšimnutí.

Ale o tom vlastně mluvit nechci. Chci se zmínit, co mi šlo o největších křesťanských svátcích hlavou, jak jsem tak pozorovala jejich současnou podobu.

Například při nákupu surovin jsem byla svědkem toho, jak si venkovské babky kupují beránky a bochánky, které si byly předtím objednaly. Zabalené do igelitu. Obohacené o bůhvíjaké stabilizátory, konzervanty a barviva. Jako by bylo tak těžké upéct si model vlastní. Zvlášť na vesnici.

Kde, mimochodem, voněly z oken pečeně i na Velký pátek. Pozvala jsem k nám sousedy na čaj a na bochánek. „Já nebudu,“ prohlásil jejich malý, „já měl řízek.“ „A víš, že to je, jako bys uhryznul Kristovi nohu?“ já na to. „Dyť to tady nedodržuje nikdo,“ bránila ho matka, „dyť o nic nejde.“

Eva Kadlčáková: Divný velikonoční

Židovský pomník v Českých Budějovicích na místě, kde stála synagoga

Jidáši, ty zrádče, cos to učinil, žes Ježíše Krista Židům vyzradil… Tak tato stará velikonoční říkačka se mi vybaví pokaždé, když přede mnou někdo vysloví jméno Jidáš – i s malým písmenkem, myšleno koláč, tradiční velikonoční pečivo. Rituální, jak se také někdy říká.

Mně přijde, že párkrát za rok trocha zdrženlivosti neuškodí. A vyžaduje-li si malé dítě z beránka jako první hlavičku, prostě mu řeknu: „Bude tvá, ale musíš si na ni počkat. Beránka načínáme od zadečku.“

Proti tomu, jak venkovské rodiny kolem nás nedodržovaly z Velikonoc skoro nic, ani klid – sekačky, pily a traktory byly v permanenci den co den, jednu tradici si ujít nenechaly: posílaly své ratolesti žebrat denně už od čtvrtka…

…A pak, v pondělí, když jsem byla konečně na příchod koledníků připravena, nepřišel nikdo!

Co z toho plyne? Evo, nepruď! Nechej si lidi dělat, co chtějí. Je jejich věc, jaké tradice dodržují a jaké ne. Však ten bochánek se v pátek večer taky nekrájí! Vždyť o nic nejde, jak správně řekla sousedka. Jde jedině o to, aby nám bylo fajn. A tebe, nakonec – ani ten zadek nebolí, no ne?!

Spustit audio

Související