Eliška Novotná: Carpe diem

To jsme tak seděli v čekárně u lékaře a mlčky dlouho a dlouho čekali - tak pět, sedm lidí různého věku. Pak přišel velmi starý statný pán o holi, podpíraný drobounkou manželkou, a jen se posadil, tak začal povídat.

Mluvil ke všem a k nikomu a vůbec ne o svých nemocech, ani na nic nenadával. Mluvil zajímavě, také o situaci našeho školství se znalostí zkušeností své vnučky – učitelky.

Zavzpomínal, jak bylo jiné za jeho dětství a mládí a jak se učily – neučily cizí jazyky. „Ani z té latiny si skoro nic nepamatuji“, řekl k nám, stále mlčícím, „jenom snad tohle“, a plynule latinsky přednesl dlouhou báseň.

„No to je ale úžasné“, neudržela jsem se a ticho prolomila. Chvíli jsme si povídali, ještě jedna paní se přidala. „Ale stejně nevím, co je to Carpe diem tamhle na dveřích ordinace“, řekl pak.

„Asi Klid léčí?“ zkusila jsem něco pro zdravotnické zařízení pravděpodobného. Protože co jiného by si tak mohl doktor umořený každodenním davem pacientů dát na dveře? Moc se mu to nezdálo, uvažoval, co by v tom asi bylo sloveso a pak se rozhodl vyhledat si to ve slovníku, až přijde domů.

To já se doma podívám na internet, předsevzala jsem si. Až za notnou chvíli jsem si uvědomila, že mám data v mobilu a výrok si hned vyťukala. „Užívej dne, mýlila jsem se, znamená to: Užívej dne“, řekla jsem tomu milému pánovi a oba jsme usoudili, že je to hezké.

Do ordinace jsem pak nevcházela k neznámému lékaři, ale k člověku, o kterém jsem toho hodně věděla. Vždyť si dal Carpe diem na dveře!

Od toho dne jsem ten výrok z doby před naším letopočtem občas použila k narozeninovým přáním – už nepíši „hlavně hodně zdraví“, ale jdu na to zvesela: Carpe diem!